O mně

Kdo jsem

Jmenuji se Blanka Červinková, jsem vystudovaná architektka, ale dnes se věnuji hlavně mozaikám, mozaikovým a výtvarným kurzům a individuálnímu doučování (příprava na talentové zkoušky apod.).

Jsem maminka dvou kluků Fandy a Tondy, mám ráda práci rukama, přírodu, zahrádku, procházky... prostě úplně obyčejné věci. :)

Já a tvorba

Začalo to vše už dávno v dětství, kdy jsem neustále něco vyráběla nebo jsem si kreslila. Tvorbu velmi potřebuji dodnes. Velkou roli hrála i moje babička, která mě vedla k ručním pracím. V šesti letech jsem pak celé hodiny háčkovala nebo šila na stroji.

Na architekturu jsem šla hlavně proto, že jsem věřila, že budu dělat z velké části tvůrčí práci. Mnoho jsem se naučila, poznala skvělé lidi, ale tvorby bylo z mého pohledu málo. Navíc architektura musí respektovat technická omezení a já potřebuji větší volnost.

Proč zrovna mozaiky?

Na mozaikách mám ráda, že jsou uměním a zároveň jsou funkční (obklad koupelny, desky stolu apod.). Vyrábím něco, co se pak opravdu užívá a zároveň dělá radost.

Jak to začalo

V roce 2011 jsme rekonstruovali kuchyň v činžáku na Smíchově, kde jsme s mým mužem tehdy bydleli. Chtěla jsem si kuchyň nějak zkrášlit a tehdy mi kamarádka vyprávěla, že zná paní, co dělá s postiženými lidmi mozaiky ze střepů na květináče a že by se tato technika dala použít i jako obklad stěny za kuchyňskou linkou. Tato myšlenka mě doslova nadchla, ale trvalo ještě dlouho, než jsem se mozaikám začala věnovat více. Po první mozaice byla delší pauza, pokračovala jsem až v roce 2015, ale pak jsem doma postupně omozaikovala obě koupelny a kuchyň.

Jak to pokračovalo :)

Po mateřské dovolené jsem přemýšlela, jak bych se mohla živit ruční prací, protože to byl vždy můj sen. Smysl mi dávalo navrhovat interiéry společně s mozaikami. Bohužel to ale dopadlo tak, že jsem více seděla u počítače, úřadovala, řešila technické detaily, telefonovala a na mozaiky už nezbýval čas. Došlo mi, že pokud chci dělat opravdu ruční práci, musím tomu věnovat daleko více času a vystoupit z komfortní zóny toho, na co jsem zvyklá a co mi dává pocit finanční jistoty. Nakonec se to zařídilo tak trochu "za mne", nicméně nebylo to moc příjemné. Na několik měsíců jsem onemocněla a musela jsem všechny architektonické zakázky zrušit. V nemocí vytvořeném "prázdném prostoru" jsem našla čas na mozaiky i pevné odhodlání se touto cestou vydat.